vino2

 

Jak chystáme nový vinohrad...

Dělat víno je velká legrace, ale než začnete lisovat hrozny , musíte si je vypěstovat. Katastr Hustopečí je plný špičkových viničních tratí. Ty jsou ale často pusté, zpustlé a zdevastované. Koneckonců, když vyrazíte procházkou kolem Hustopečí vidíte to sami. No, a nejen my , jsme se rozhodli, s tím vším v rámci svých možností něco dělat.

Před časem jsme zakoupili nějaké pozemky na Štarvicperku. Až do roku 1946 tam býval vinohrad, pak cca dvacet let zpustlý vinohrad, v sedmdesátých letech z něj ČZS nechal vyměřit záhumenky, a dalších dvacet let poté z něj zůstaly zpustlé záhumenky. A ani se neptejte jak to tam vypadalo. Zborcené zahradní domky , zpustlé vinohrady, potrhané dráty, suché polámané stromy, vše zarostlé planými trnkami akáty a černým bezem. Připadali jsme si jako průzkumníci v džungli dálného východu a průchod bez sekery či motorové pily nebyl možný. A do toho všeho všude, doslova tuny železa v různých podobách. Dráty sloupky, plechy, roxory, barely, pletivo a tak pořád dokola. Z výměry 0,7 ha jsme vytahali 5,5 tuny železa. Začali jsme kvůli tomu pracovně nazývat sedmdesátá a osmdesátá léta v Hustopečích, dobou železnou. A to tady, díky Bohu, nebyl žádný ten domeček zděný. A kromě toho byl celý ten pozemek rozdělen, tu více či méně vysokými a trvanlivými terasami a teráskami. Nakonec sem ještě měl možnost mluvit s potomkem jedné z původních majitelek, že ještě v roce 1945 byl celý pozemek v jedné rovině, a tím jak byl rozdělen na tři záhumenky, se různě rozorával a přiorával, až to nakonec dopadlo tak, že z něj máme tři terasy s celkovým převýšením tři metry. Nakonec to tedy dopadlo tak, že jsme na něm strávili půl roku práce, než přijel bagr, který vytrhal všechny kořeny a srovnal pozemek do těch tří teras. Aby se dal aspoň nějak obdělávat. Potom jsme poprosili souseda pana Chaloupku s jeho novým traktorem, jestli by nám to políčko nepooral. Asi je ještě taky třeba zmínit, že všechny ty tři terasy jdou souběžně se svahem a celý budoucí vinohrad je kopec jako hrom. Ne nadarmo jsme pana souseda prosili, zda by to pooral, protože nikdo jiný, si na orání takového kopce rygolačním pluhem netroufl. Po první orbě, jsme opět vytahali další spoustu železa drátů sloupků a všeho toho harampádí, co jsme vytahovali už v první vlně. Navíc taky obrovské množství obrovských pískovcových kamenů. Pak už stačilo pole srovnat diskovým kultivátorem, vytahat různé zbytky kořenů a původní zdivočelá džungle, začala vypadat jako pole.

Naseli jsme na něj hořčici, nechali vzejít, aby vyčistila půdu od plevele, znovu pak zmulčovali a znovu zadiskovali. Nechali hořčici znovu vzejít a nakonec jsme to všechno nechali znovu zaorat hloubkovým pluhem.

Letos tam ještě rozházíme několik vleček hnoje, upravíme diskovým kultivátorem , zasejeme zelené hnojení a znovu zadiskujeme. Postavíme a opravíme opěrné zdi. Na podzim rozházíme další hnůj, pooráme, no a po jarním diskování, se začneme těšit na výsadbu naší nové tramínové vinice. Po čtyřech letech od začátku kácení, začne další kolo, konečně péče o vinohrad.

Když ale vyřešíte všechnu tu fyzickou práci, ať strojem nebo rukama, čeká Vás ještě další kolo papírové. Musíte si požádat o povolení nové výsadby, vyplnit žádost a čekat na dopis z UKZUS Oblekovice, to je naštěstí víceméně jen formalita , která je, pokud máte vše v pořádku, vyřízena cca za dva měsíce. Pak až vinohrad vysadíte, musíte ještě jednou poslat dopis do Oblekovic a vinohrad zaregistrovat. Tj. napsat kolik, čeho a kam jste vysadili a pak už jen čekat a těšit se, až začne vinohrad rodit.

Co a jak tam budeme vysazovat, něco o kolonové selekci, a vlastnostech jednotlivých klonů si povíme příští rok na jaře.


ZOBRAZIT I DALŠÍ ČLÁNKY BLOGU ...

Phylloxera – Mšička révokaz

Historický exkurs do největší vinařské katastrofy devatenáctého a dvacátého století.

Nejzásadnějším škůdcem vinné révy je Mšička révokaz latinsky (Viteus vitifoliae, příp. Viteus vitifolii nebo synonymum Dactylosphaera vitifolii ) z čeledi Phylloxeridae. Obvykle je jednoduše označován jako fyloxera (Phylloxera vastatrix), což je ovšem chybný název, protože phylloxera je jiný rod cizopasící na stromech dubu. Pro vyjasnění to snad stačí, ale i v dalším textu nadále zůstaneme u obecně zažitého pojmenování Fyloxera.

Do Evropy byla zavlečena kolem roku 1860 z Ameriky na sazenicích americké révy (vitis labrusca) přivezených pro okrasu. Od té doby prakticky až do 1.poloviny 20.století zničila téměř kompletně veškeré původní evropské vinice od Portugalska po Ural. A jen ve Francii, kde byla poprvé odhalena v roce 1863 v Liracu, zničila během 20 let milion hektarů vinic a způsobila pokles národního důchodu o 900 milionů franků.

Na Moravě se révokaz objevil nejprve v roce 1890 na Znojemsku v Šatově. Na Hustopečsku se mšička révokaz objevila v roce 1901 a přímo v Hustopečích v roce 1902 ve viniční trati, soudobě nazývané Murker dnes součást tratě Šimperky a zanedlouho jím bylo zamořeno celé moravské vinařství. Neštěstí se ohlašovalo postupně, již cca od osmdesátých let devatenáctého století nejprve ataky dodnes velmi nebezpečných chorob jako vřetenatka révová (Perenospora viticola- plíseň révová ) v roce 1878. Černá spála v roce 1885 a později Padlí révové (Uncinula necator ) nazývané také Oidium. Následovali také další škůdci a choroby, které se dříve vyskytovaly jen málo či vůbec. (Obaleč révový, Zobonoska révová, Roncet atp.)

Když vinařům začaly keře chřadnout, dlouho se nevědělo, co to způsobuje. Jak poznamenal jeden z nejvýznamnějších tehdejších vinařských odborníků V. Horňanský „Zhoubnost perenospory pozoruje vinař pouhým okem na „spáleném vinohradě“ i ze zdáli, ale révokaz sídlí na kořeni révy, tam ukryt a lidskému oku neviditelný saje výživnou šťávu, kterou keři odebírá. Keř se brání 2-3 či 4 roky, krní, žloutne a pak seschne“. A skutečně, až když se odhodlali uvadlé keře vytrhnout, objevili na kořenech něco žlutého“. Pod drobnohledem pak zjistili, že je to hmyz. Samotná mšička je tak malá, že se schová do dírky od píchnutí špendlíkem. Na jaře se pak vylíhnutá larva z kořenů přesune na mladý vinný list. Jeho pletiva krabatí, vznikají hálky až do velikosti hrachu. V hálce pak larva dospívá a naklade až 1200 vajíček.

A jak citujeme výše V. Horňanského, to že tento drobný, lidským okem téměř neviditelný hmyz dokázal během cca 60-ti let naprosto zdevastovat všechny evropské vinice, má vlastně velmi prosté vysvětlení. Kořenový systém americké révy (Vitis labrusca) je totiž proti mšičce odolný, kdežto kořeny evropské révy (vitis vinifera) jsou pro fyloxeru naprosto ideálním prostředím pro jeho množení.

Aby se zabránilo dalšímu šíření révokazu bylo nutno od základu změnit technologii pěstování vinné révy. Od římských dob cca do konce devatenáctého století, se totiž v pěstování vinné révy žádné velké inovace nekonaly. Sazenice vinné révy, popř. jen řízky z réví se kladli do vykopaných jam tzv. greftů ve vzdálenosti cca půl metru od sebe a počet keřů na hektar se pohyboval podle bonity půdy mezi 10 400 keřů na jeden hektar po cca 13 900 keřů na půdě nejkvalitnější. Vinaři ve vesnicích kolem Hustopečí a i samotní hustopečští vinaři povětšinou nijak nedbali výstrah a nařízení a velmi lehkomyslně přenášeli nákazu „révovými oblouky“, (tehdy jediné známe metody rozmnožování révy) z jedné vinice a obce do druhé.

Jako jedinná účiná metoda se nakonec ukázalo roubovaní evropské révy na americkou podložku. Odrůdy jako Vitis riparia, Vitis rupestris, Solonis, Berlandier, Kober atp. Pro pěstování této révy musely být založeny tzv. Podložkové vinice. První vinice v blízkém okolí o rozloze cca 1 ha vznikla ve velkých Pavlovicích v roce 1901. Hned v zápětí přikročili ke zřízení révové školky také v Hustopečích. Městská rada zakoupila vinici v blízkosti hřbitova ve viniční trati Hanfland (Konopné pole), dnes Stará hora a nechala zde zřídit prostřednictvím moravského zemského výboru menší mateční a podložkovou vinici. Po čase se ukázalo, že ani tato révová školka není odolná vůči některým dalším chorobám (objevila se zde např. choroba zvaná Roncet) a tak musela být v roce 1909 dočasně uzavřena. Na výzkumu této choroby tehdy pracoval přední vinařský specialista Dr. Karl Linsbauer z univerzity v Klosterneuburgu.

Ve třicátých letech si obec založila vlastní révovou školku, do které získala z hustopečské státní školky zdarma 10 000 ks řízků americké révy. Do poloviny dvacátých let, se v Hustopečích podařilo přeměnou staletých postupů a zavedením postupů nových. s révokazovou kalamitou vypořádat. Na hustopečských vinicích se révokaz podepsal skutečně drasticky a teprve na sklonku dvacátých a počátku třicátých let se podařilo vinařství vrátit do předrévokazového stavu.

Plocha vinic v Hustopečích v průběhu let

Pro jednu diplomovou práci jsem před časem dával dohromady zajímavou statistiku výměry vinic v Hustopečích.

Réva vinná se v Hustopečích pěstuje už přes tisíc let, ale plochu vinic jsme schopni nějak realisticky zachytit až od cca roku 1618 resp. z doby Předbělohorské. Záznamy z dvanáctého až patnáctého století sice existují, bohužel však neexistovala jednotná plošná míra. Každá obec či kraj ji měla nastavenou jinak, takže jakási data z těchto let jsou k dispozici, ale jejich přesnost je při současném stavu výzkumu velmi nedokonalá.

Případné zájemce o plošné míry z šestnáctého až devatenáctého století je třeba upozornit, že například staromoravská míra (měřice) se užívala zhruba do poloviny 18. století a ještě především na jihu Moravy, kdy ji postupně nahradila míra (měřice) dolnorakouská. Ještě v Tereziánském katastru je užita měřice staromoravská.

Jen pro zajímavost. Průměrná velikost staromoravské míry byla 680 čtverečných sáhů (tento údaj vypočítal významný moravský badatel František Nosek a zveřejnil svoje výzkumy ve Vinařském obzoru v roce 1917). Výměra jednoho čtvrečného sáhu byla 3,6 m2 tudíž celková průměrná velikost staromoravské měřice byla 2448 m2.

Je paradoxem, že i přes zavedení dolnorakouské měřice, která má 4316 m2 a pozdějšímu přechodu na hektarovou, se na moravském venkově ještě stále uchovalo označení jedna míra, která má 0,2 ha.

 

rok 1618 1672 1768 1843 1900 1924 1925 1926 1937 1947 1951 1960 1980 2007 2015
výměra v ha 989 95,5 732 1232 578 94 97,5 102 1350 84,2 12,8 89 130 285 330

 

 

Sylvánské modré - Blauer Sylvaner

Jak už tady zaznělo, už nějaký čas se snažíme vzkřísit starobylou odrůdu Sylvánské červené pěstovanou na Hustopečsku po dlouhá staletí.

Začali jsme před několika lety a po nějaké době hledání vhodných štěpů v naší staré vinici, roubování, nové výsadby a všeho co s tím souvisí, se nám podařilo dát dohromady menší vinici o cca 300 hlavách.

A tak přišel čas na, řekněme legalizaci. Sylvánské červené, jak možná víte, není zapsáno ve státní odrůdové knize. A nás napadlo zda by nebylo možno toto naše Sylvánské červené do státní odrůdové knihy zapsat. Jak se po čase a delším zkoumání ukázalo, není to nic jednoduchého a pravidla česká i evropská se k tomu staví více než přísně.

Sylvánské červené tedy vlastně formálně neexistuje a jeho registrace je velmi nákladná a je to běh snad až na několik desetiletí .

A tak po žádosti a kontrole z UZKZUS Oblekovice se nakonec vynašlo řešení, Evropská i naše legislativa umožňuje vysadit a registrovat odrůdu registrovanou a existující v sousedním státě. No a nám nejbližším sousedem, který pěstuje něco podobného, je Německo, kde se Sylvánské červené jmenuje Blauer Sylvaner tedy Sylvánské modré.

Tak, a od letoška máme tedy Sylvánské modré neboli Blauer Sylvaner. Možná z toho vznikne ještě větší zmatek, neboť jak jsem dosud říkal na degustacích, červené víno se dělá pouze z modrých hroznů a ze všech ostatních barev je víno bílé. Zdá se tedy nově, že bude první výjimka.

A jako poslední krok pro dokončení výsadby a legalizaci naší nové vinice zbývá zakoupit ještě cca 260 sazenic Blauer Sylvaner ze šlechtitelské stanice ve Würzburgu. A tohle nás čeká na jaře:-)

 

Doplněno 10. 3. 2016 - sazenice už dorazily:-)

SM1      SM2      SM3 

Sylvánské červené

V naší nabídce se čas od času můžete setkat s bílým vínem z odrůdy Sylvánské červené. V současnosti máme asi 100 keřů Sylvánského červeného a v révové školce čeká na jaro dalších cca 350 sazenic. Vinici, ve které se nachází výsadba Sylvánského červeného, jsme získali na podzim roku 2008 a z té doby pochází i tento článek. Text jsem značně přepracoval a doplnil o nové informace pocházející, jak z nových zdrojů tak především z vlastní vinařské a vinohradnické praxe. Jedná se sice o poměrně odborný text, ale věříme, že Vás zaujme...


Sylvánské červené, Pavel Košulič

Popis odrůdy
Podle všech známek se jedná o variantu (mutaci) Sylvánského zeleného. Dokladem býval častý výskyt mutací barvy bobulí nejrůznějšího druhu, kdy se objevují hrozny červené i zelené na jednom keři a mnohdy také a i hrozny dvoubarevné. Tento jev býval pozorován v různých vinařských oblastech. Není také nepravděpodobné, že Sylvánské zelené je pozdější mutací Sylvánského červeného, podobně jako je to například u Rulandského šedého a Rulandského bílého. Ve třicátých letech dvacátého století bývalo uváděno, že se jedná o variantu Burgundského modrého (Pinot Noir/Rulandské modré)) s většími bobulemi - "Bodensee Burgunder", toto tvrzení je, zdá se již vyvráceno - mimo jiné hrozny Sylvánského červeného jsou daleko větší než hrozny Burgundského modrého. Podle VIVC je nejpravděpodobnější původ v dolním Rakousku coby kříženec odrůdy Rakouské bílé a Tramínu červeného.

Sylvánské červené bývalo rozšířeno na Slovensku v dnešní Malokarpatské VO a to v okolí Pezinku, v Modre nebo Limbachu. Na Moravě patřilo k poměrně častým odrůdám na Znojemsku. Společně se Sylvánským zeleným se také hojně pěstovalo na Hustopečsku, kde se uchovaly ojedinělé zbytky této odrůdy ve vinicích. Naopak na Mikulovsku bylo prakticky neznámé. V Čechách bylo Sylvánské červené roztroušeno ve vinicích na Litoměřicku, kde bývalo dosti oblíbeno - má zde totiž oproti Sylvánskému zelenému vyšší výnos.

Název dal odrůdě zřejmě římský (původně patrně Etruský) bůh Silvanus (též Sylvanus), který byl nejprve ochráncem lesů, později byl považován i za ochránce ovocných stromů, vinohradů a zemědělství vůbec. Ostatně z provincií Pannonia a Noricum se s Římany dostala réva na Moravu již ve 3. století po Kr.
Další lokálně používaná synonyma odrůdy Sylvánské červené jsou : Cinyfál červený, Cirfandler,Rakouské červené Oesterreicher Roth, Piros Cirfandli, P. Szilvani, Rifai Piros, Roter Silvaner, Schönfeiler Roth, Silvain Rouge, Silvanac Rdeci, Silvane Roz (Rumunsko), Szilvani Piros (Maďarsko),

Vhodnost a použití
Odrůda má zhruba tytéž vlastnosti jako Sylvánské zelené. Dosti často se používá jako hrozen stolní, i když primárně není určena k jídlu. Z tohoto důvodu bývalo poměrně oblíbené v Čechách. Pro pěstování je možno jej doporučit stejně jako Sylvánské zelené. Jinak o Sylvánském červeném platí vše, co bývá uvedeno o Sylvánském zeleném.

Popis odrůdy
Od Sylvánského zeleného se liší jen červenou barvou hroznů a pak tím, že jeho listy na podzim zežloutnou. Vzrůst je slabší, listy jsou střední velikosti, světle zelené, lesklého povrchu, třílaločné. Ozubení je střední velikosti, výkroj řapíkový je polootevřený, boční zářezy jdou až do poloviny čepele. Nervatura je světle zelená, na rubu vystouplá. Letorosty jsou světle zelené a hnědě tečkované, články krátké. Révoví je barvy hnědé, tmavěji tečkované.

Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem je středně velká, mírně oválná bobule, někdy deformovaná nahloučením v hroznu, její slupka je tenká, růžová až fialová, dužina je řídká, sladká, neutrální chuti, má málo kyselin. V některých letech, zvláště při redukované sklizni, jsou bobule barvy temně červené až modré, při velkých sklizních jsou i při plné zralosti zelenavě až slabě červené, takže budí dojem nezralosti. Hrozny jsou malé až středně veliké maximálně kolem 120 g válcovitě-kuželovité, husté a dosti kompaktní, na dlouhé třapině.

Zrání a fenologická data
Dobou zrání a celým vegetačním cyklem se neliší od Sylvánského zeleného.

Vedení a řez
V dobách, vedení tzv. na hlavu se Sylvánské červené řezalo v Čechách na Litoměřicku na čípky dvojoké až trojoké a jeden tažeň u silných keřů, na Moravě na na Hustopečsku a Kloboucku na čípky dvojoké, ve vyjímečných případech (na Mikulovsku) na čípky až čtyřoké.

V současnosti máme Sylvánské červené vedené na Rýnsko-hesenském vedení ve sponu 1x1,8 a řez provádíme na jeden tažeň cca 6 – 8 oček popř. na dva krátké tažně dva při zachování stejnoměrného zatížení keře.

Afinita
Platí o ní totéž jako o Sylvánském zeleném, přesnější pozorování však dosud chybějí a bude zřejmě velmi těžké je získat.

Choroby a škůdci
I v tomto ohledu se shledává velká podobnost se Sylvánským zeleným. Zvláště silně je Sylvánské červené náchylné na hnilobu a proto je radno jej sázet řidčeji. Také je nutno včas a důkladěně provádět zelené práce, vzhledem v vysoké citlivosti na padlí révové. Z naší zklušenosti také vychází, že odolnost vůči hnilobě je vyšší než u sylvánského zeleného. Taktéž je velmi citlivé vůči mrazu.

Výnos sklizně
Ve výnosu je údajně o něco slabší než Sylvánské zelené, názory se však různí. Podle záznamů ve Státní révové školce ve Strachoticích v době před druhou světovou válkou byla sklizeň na jeden keř (průměr v kg):
1933 - 0,52 kg, 1934 - 0,67 kg, 1935 - 0,58 kg, 1936 - 0,70 kg.
Novější údaje nejsou vzhledem k téměř úplnému vymizení odrůdy z moravských vinic k dispozici. Z našeho pozorování je těžko vyvozovat úplnější závěry, vzhledem k faktu, že se jedná o vinici v lokalitě s mimořáně suchým klimatem a i díky stáří vinice, jsou výnosy velmi nevyrovnané

Moderní práce uvádí výnos někde mezi 1,6-2,1 kg z jedné hlavy . Naše zkušenost je, jak už je zmíněno, bohužel ovlivněna stářím vinice.Kdy se náš výnos pohybuje kolem 0,7-1,6 kg z jednoho keře. Na výsledek má také poměrně značný vliv různost ročníků v posledních letech.

Jakost a složení
Chemické složení vína je velmi podobné Sylvánskému zelenému. Podle pozorování Výzkumného ústavu vinohradnického v Bratislavě, který v padesátých letech sledoval jakost vín odrůd Sylvánského zeleného a Sylvánského červeného, je víno z odrůdy Sylvánské červené vyšší jakosti, než víno z odrůdy Sylvánské zelené. Na Moravě však tato zjištění potvrzena nebyla
Při zpracování hroznů je třeba postupovat velmi rychle, především nenechávat rmut stát dlouho před lisováním, aby se zabránilo zvýšení barvy, jež bývá často až načervenalá. Bylo pozorováno, že v průběhu stárnutí se tento načervenalý nádech ztrácí. Podle pozorování ve Státní révové školce ve Strachoticích měl mošt toto složení (vždy cukr ve stupních °NM / kyseliny °/oo):
1932 - 23,0 / 8,4
1935 - 19,4 / 8,2
1936 - 19,3 / 9,9

Podle pozorování ve Státní pokusné vinici v Mutěnicích bylo složení moštu:
1932 - 18,0 / 7,3
1933 - 19,5 / 8,6

A naše vlastní pozorování z let 2010-14

2010 – 21,3/ 7,6
2011 – 24,6 / 4,2
2012 - 23,3 / 4,9
2013 – 20,2 / 7,8

2014- - 17,0 / 7,4

O vinařství

Cca před 14 dny se mi do rukou dostala mapa s názvem „Jihomoravské oblast vinařská ‑ okres Hustopeče" s vyobrazením bývalého okresu Hustopeče z roku 1947. Pochází z pozůstalosti po jednom místním vinaři p. Chaloupkovi. Kromě určitě značné historické hodnoty v ní můžeme najít celou řadu ponětných a zajímavých informací.

Zájemce, které se zajímá o historie našeho regionu, určitě zaujme poměrně značná rozloha původního okresu Hustopeče, který sahá od Vrbice či Kobylí až hluboko do dnešního Brněnska k vesnicím jako Troskotovice, Újezd apod... Okres Hustopeče se historicky dělil na tři menší správní jednotky - a to soudní okresy Hustopeče, Židlochovice a Klobouky. V současnosti se zhruba polovina původního okresu nachází v okrese Břeclav, včetně samotných Hustopečí a druhá polovina v okrese Brno venkov.

Z vinařského pohledu je zde však mnohem více zajímavých informací a to především aktuální výměra vinné revy v konkrétních obcích, včetně procentuálního vyjádření poměru viniční plochy k celkové rozloze katastru obce.

Pro Hustopeče však tyto údaje vyznívají poměrně tragicky. V roce 1947 byla vinohrady osázena plocha pouhých 84,17 ha, což činilo pouhá 3,06 %. Abychom však byli spravedlivý, tak stav vinic byl v té době v okolních obcích, s několika vyjimkami, obdobně tristní.

Pro Hustopeče však tato čísla znamenají nezměrnou vinařskou tragédii. V roce 1937 byly Hustopeče největší vinařskou obcí na Moravě s osázenou plochou 1350 ha tj. v poměru k celkové výměře kastru 49,21 %. Víno bylo uchováváno ve 400 vinných sklepech. O deset let později se dostáváme k výměře necelých 7 % původního stavu. Aby však nebylo špatných zpráv dosti, na začátku šedesátých let tvoří výměra místních vinic pouhé 12,8 ha.

Takto tragický propad byl způsoben celou řadou faktorů. Nejhorší vliv na vinohradnictví v Hustopečích měla druhá světová válka a to jak konflikt samotný, tak následné politické a společenské důsledky, nejprve v roce 1938 to byl útěk místních česky mluvících obyvatel do vnitrozemí, v důsledcích Mnichovské dohody. Válečná zemědělská produkce byla pak zaměřena na potravinové plodiny a tudíž se vinohradnictví ocitalo na okraji zájmu. Na základě Postupimských dohod a s nimi spouvisejícími dekrety prezidenta republiky se ihned po ukončení války ukutečnil odsun místního německého obyvatelstva, což sebou neslo mimo jiné i odchod části starých a zkušených vinařů a vinohradníků. A jako poslední hřebíček do rakve přišla v padesátých letech kolektivizace zemědělství a nucené zakládání jednotných zemědělských družstev.

Tato smutná historie posledních padesáti let, je však pro místní vinaře velkou výzvou. Bude asi ještě mnoho let trvat, než vrátíme Hustopečím první místo mezi moravskými vinařskými obcemi, ale je to věc, kterou svým vinařským předchůdcům, dlužíme.

P. S.  V současnoti mají Hustopeče výměru vinic cca 300 ha, což je řadí na desáté místo v ČR.

Mydlář asi chlastá...

Tak tuhle skandální informaci mohly na konci 16. století rozšířit po městě místní, o veškerém dění v obci informované, ctihodné měšťanky. A nebo ji také mohl klidně otisknout lokální bulvární plátek – kdyby ovšem tehdy nějaký existoval a vycházel. My však nedáme ani na místní drbny, ani na bulvár a zapátráme v minulosti, jak to teda bylo.

MYDLAR

Již nějakou dobu se toulám po krajině kolem Hustopečí a zkoumám staré hustopečské viniční tratě. Kousek před vrcholkem kopce po cestě na Kurdějov, stojí Boží muka a za ní začíná cesta, která tvoří hranici katastru Kurdějova a Hustopečí. Cesta vede na Kamenný vrch. Jen tak pro zajímavost, pole po pravé ruce, tedy již v katastru Kurdějova, můžeme na starých mapách najít jako Schwarzenberg, tedy Černý vrch. Asi tak v polovině cesty na Kamenný vrch, v malém údolíčku nalevo od cesty najdeme jednu zapomenutou starou viniční trať. Dnes v té lepší části osázenou meruňkami a několika mandlemi a v té části horší, zarostlou šípky, agátím, bezem a kdoví čím ještě.

Při pohledu do moderní mapy se pak dozvíme, že se tenhle ztracený koutek, ještě nachází v trati Stará hora, přes kterou nás sem cesta přivedla. Jenže pozor, stará pozemková mapa nám říká, že se to tady jmenuje „Saufmacher".

A tohle slovo vysvětluje, proč fáma spojuje chudáka místního mydláře s nadměrnou konzumací alkoholu. Ale nebojte, mydlář nepije přes míru, jen ta staletí pozměnila k nepoznání název vinice, kterou si kdysi zakoupil.

Bývalo totiž kdysi zvykem, že se některé vinice či dokonce celé tratě nazývaly jménem či profesí majitele, pro něhož vinařství nebylo hlavním zdrojem obživy. A tak pravděpodobně někdy na konci 16. století, si zdejší hustopečský mydlář, německy „Seifenmeister" či lidově „Seifenmacher", vysadil či zakoupil vinici. Byl to zřejmě podnikavý muž, když si ke svému řemeslu ještě přidal další živnost, neboť koupě či výsadba vinice nebyla ani dnes, ani tenkrát, zrovna levnou záležitostí.

A jak léta plynula, některé jeho děti vinici podědily, dále mydlařily a vinařily, až jednoho dne vinici prodaly, nebo přestaly mydlařit a profese mydláře se ze spojitosti s vinicí vytratila.

Název „mydlářovo, či mydlářské" německy „Seifenmacher" však vinici zůstal. Jenže ouha, lidé začali zapomínat proč zrovna mydlářova. Proč vlastně? Vždyť víno přeci dělá vinař, ne mydlář. A tak se během let a staletí název komolil a zapomínal a ještě více komolil a ještě více zapomínal, až z něho vzniklo slovíčko Saufmacher.

A tady je naše tajemství toho, proč ten chudák mydlář prý tolik pije. Německé slovíčko „Saufen", byť není dvakrát spisovné a leckterý ctitel originálů Goetheho či Schillera by z jeho vyslovení propadl do mdlob, překládáme do češtiny, krásným nespisovným slovíčkem „chlastat". Pro jazykové puristy přeložme toto slovo do jazyka spisovného, výrazem „nemírně konzumovat alkohol".

A jsme u toho, jak se slovíčko zkomolilo, nikomu už nepřipadlo podivné, že ze slova „Seifenmeister" je nakonec „Saufmacher", neboť kdo má vinohrad, dělá víno a může někdy i jaksi chlastat, že?....

Takže závěrem očistěme hustopečského mydláře, od obvinění, že chlastá. Mydlář je počestné řemeslo, a že staletí, která uplynula od doby, kdy si zakoupil vinohrad, jméno jeho profese zkomolila, není jeho vina :-)

Mydlář asi chlastá... (2)

Tak tuhle skandální informaci mohly na konci 16. století rozšířit po městě místní, o veškerém dění v obci informované, ctihodné měšťanky. A nebo ji také mohl klidně otisknout lokální bulvární plátek – kdyby ovšem tehdy nějaký existoval a vycházel. My však nedáme ani na místní drbny, ani na bulvár a zapátráme v minulosti, jak to teda bylo.

MYDLAR

Již nějakou dobu se toulám po krajině kolem Hustopečí a zkoumám staré hustopečské viniční tratě. Kousek před vrcholkem kopce po cestě na Kurdějov, stojí Boží muka a za ní začíná cesta, která tvoří hranici katastru Kurdějova a Hustopečí. Cesta vede na Kamenný vrch. Jen tak pro zajímavost, pole po pravé ruce, tedy již v katastru Kurdějova, můžeme na starých mapách najít jako Schwarzenberg, tedy Černý vrch. Asi tak v polovině cesty na Kamenný vrch, v malém údolíčku nalevo od cesty najdeme jednu zapomenutou starou viniční trať. Dnes v té lepší části osázenou meruňkami a několika mandlemi a v té části horší, zarostlou šípky, agátím, bezem a kdoví čím ještě.

Při pohledu do moderní mapy se pak dozvíme, že se tenhle ztracený koutek, ještě nachází v trati Stará hora, přes kterou nás sem cesta přivedla. Jenže pozor, stará pozemková mapa nám říká, že se to tady jmenuje „Saufmacher".

A tohle slovo vysvětluje, proč fáma spojuje chudáka místního mydláře s nadměrnou konzumací alkoholu. Ale nebojte, mydlář nepije přes míru, jen ta staletí pozměnila k nepoznání název vinice, kterou si kdysi zakoupil.

Bývalo totiž kdysi zvykem, že se některé vinice či dokonce celé tratě nazývaly jménem či profesí majitele, pro něhož vinařství nebylo hlavním zdrojem obživy. A tak pravděpodobně někdy na konci 16. století, si zdejší hustopečský mydlář, německy „Seifenmeister" či lidově „Seifenmacher", vysadil či zakoupil vinici. Byl to zřejmě podnikavý muž, když si ke svému řemeslu ještě přidal další živnost, neboť koupě či výsadba vinice nebyla ani dnes, ani tenkrát, zrovna levnou záležitostí.

A jak léta plynula, některé jeho děti vinici podědily, dále mydlařily a vinařily, až jednoho dne vinici prodaly, nebo přestaly mydlařit a profese mydláře se ze spojitosti s vinicí vytratila.

Název „mydlářovo, či mydlářské" německy „Seifenmacher" však vinici zůstal. Jenže ouha, lidé začali zapomínat proč zrovna mydlářova. Proč vlastně? Vždyť víno přeci dělá vinař, ne mydlář. A tak se během let a staletí název komolil a zapomínal a ještě více komolil a ještě více zapomínal, až z něho vzniklo slovíčko Saufmacher.

A tady je naše tajemství toho, proč ten chudák mydlář prý tolik pije. Německé slovíčko „Saufen", byť není dvakrát spisovné a leckterý ctitel originálů Goetheho či Schillera by z jeho vyslovení propadl do mdlob, překládáme do češtiny, krásným nespisovným slovíčkem „chlastat". Pro jazykové puristy přeložme toto slovo do jazyka spisovného, výrazem „nemírně konzumovat alkohol".

A jsme u toho, jak se slovíčko zkomolilo, nikomu už nepřipadlo podivné, že ze slova „Seifenmeister" je nakonec „Saufmacher", neboť kdo má vinohrad, dělá víno a může někdy i jaksi chlastat, že?....

Takže závěrem očistěme hustopečského mydláře, od obvinění, že chlastá. Mydlář je počestné řemeslo, a že staletí, která uplynula od doby, kdy si zakoupil vinohrad, jméno jeho profese zkomolila, není jeho vina :-)